Když jsme v roce 2007 poprvé navštívili v Arandu místní „jednotřídku", seděla tam mezi hrstkou kluků na špinavé cementové podlaze jen jedna holčička. Byla to dcerka Muhamada Anvara, který ve škole již po třicet let stále učí ve svém volném čase, který vyšetří mezi prací na vlastním políčku či vzdálených pastvinách vysoko nad údolním ledovcem. Muhamad Anvar je prvním obyvatelem Arandu, který kdy získal středoškolské vzdělání, a protože úpřimně věřil v jeho sílu, chtěl se o získané vědomosti rozdělit s ostatními vesničany, hlavně pak s jejich dětmi.
Jako žena, navíc „buržoazního původu", měla Dina Štěrbová v době komunistického režimu pramalou šanci dostat se do státní velehorské expedice. S kamarádkou si tehdy vydupaly svoji vlastní výpravu - a jako první ženy na světě stanuly na osmitisícovce Čo Oju. Se stejnou vervou dnes jednaosmdesátiletá horolezecká legenda organizuje chod české nemocnice a řídí další humanitární projekty v odlehlém údolí západního Himálaje.
K
dyž se mně po uveřejnění prosby, aby kamarádi horolezci darovali Aranďanům opotřebované, ale funkční součásti výzbroje a výstroje ozval Honza Vorel, netušila jsem, co z toho vzejde. Bylo to v době, kdy vláda kvůli koronaviru zakázala i 1.ročník jeho festivalu, kam měli lidé donést svoje dary. Honza si poradil a zorganizoval místa sběru pod lezeckými stěnami. Výsledek sbírky je skutečně neočekávaný, sešel se mně v garáži hotový horolezecký poklad. Je to důkaz, že dobrá vůle lidí má mnoho podob a díky Bohu stále žije.
Když jsem koncem listopadu 2019 odjížděla z Baltistánu, nemohla jsem tušit, že v Číně se již pomalu rozjíždí infekce Covid 19, která pak brzy přerostla ve světovou pandemii. Ta v březnu 2020 dorazila nejen k nám do Čech, ale i do Pákistánu. Šťastným řízením osudu se vyhnula Gilgitu a Baltistánu, protože v té době bylo ještě jediné pozemní spojení Číny s Pákistánem přes vysokohorské sedlo Kunjerab Pass - 4733 mnm, pod vysokou vrstvou sněhu a ledu nesjízdné. Podle některých informací infekci do Pákistánu přinesli islámští poutníci z posvátné Karbaly v Iráku, kam méně majetní Šítové směřují často namísto Mekky, protože jedostupná i autobusem přes Irán namísto mnohem nákladnější letecké dopravy do Saudské Arábie. Je nabíledni, že při takovém výletu trvajícím nejméně měsíc, je pravděpodobnost jakékoliv nákazy i jejího rozšíření v uzavřeném prostoru autobusu téměř rovna jistotě. Tím více to platí samozřejmě o covidu 19.
